PUBLIKACE Stromy pohádek, pověstí i smutku Valašska a Kysúc
STROMY POHÁDEK, POVĚSTÍ I SMUTKU NA VALAŠSKU A KYSÚC
Jméno Stanislava Mikoláška je ve Valašském Meziříčí téměř neznámé. Vědí o něm jen ti, kteří znají památník tří popravených odbojářů na poličenském břehu Bečvy v bezprostřední blízkosti silničního mostu. Stanislav Mikolášek nepocházel z Valašského Meziříčí, ale právě v našem městě začal nabírat na obrátkách tragický konec jeho mladého života. 11. května letošního roku uplyne sedmdesát let od jeho popravy. Připomeňme si tedy jeho osud z pramenů získaných ze Státního okresního archivu ve Vsetíně.
Dne 5. května 1944 přijel na nádraží ve Valašském Meziříčí Stanislav Mikolášek (nar.10. března 1923, bytem Bukovany č. 3) se svým bratrem Václavem Mikoláškem a kamarády Bedřichem Šnajdrem rovněž z Bukovan, Valtrem Knappem a Josefem Jedličkou z Velké Bystřice v okrese Olomouc. Měli v úmyslu dostat se přes Bečvy na Slovensko k partyzánům. Každý z nich byl vyzbrojen pistolí.
Na nádraží byli městskými policejními strážníky Františkem T. a Albertem Š. legitimováni bratři Mikoláškové a Josef Jedlička. Protože se nemohli legitimovat, byli předváděni na policejní strážnici, která byla tehdy ve středu města. Bratři Mikoláškové a Jedlička prosili strážníky, aby je propustili, že jsou Češi a jsou ozbrojeni. Policejní strážník T. odepřel jejich prosbě vyhovět. Aby se předvádění nedostali do spárů gestapa, využili možného terénu k útěku u mostu přes řeku Bečvu, kde použili proti strážníkům střelné zbraně. Strážník T. byl zastřelen a strážník Š. zraněn. Utíkali pak i s Bedřichem Šnajdrem a Valtrem Knappem, kteří šli opodál za nimi. Všichni prchali směrem k Novému Jičínu. Němci zahájili rozsáhlé pátrání. Toho samého dne na večer byli prchající v obci Polouvsí místními Němci, starostou Josefem Minstrem, Ferdinandem Krausem a Janem Schneiderem napadeni střelbou z loveckým pušek a Bedřich Šnajdr smrtelně zraněn do prsou. Těžce zraněný Šnajdr prosil Stanislava Mikoláška, aby jej zastřelil, aby ho Němci nedostali ještě živého. Stanislav Mikolášek prostřelil Šnajdrovi hlavu.
Bratři Mikoláškové, Jedlička a Knappe uprchli do obce Přestavlky u Přerova. Tam byli poznáni a oznámeni. Byli přivoláni četníci z Horních Moštěnic. Nastala přestřelka a Stanislav Mikolášek byl zraněn do levého boku, ale uprchl a dostal se do obce Stará Ves, kde byl na faře ošetřen. Jeho kamarádi prchli jiným směrem.
Stanislav Mikolášek dostal se dne 8.5.1944 do Věrovan, kde se ukryl ve stodole místního sedláka. Tam byl dne 10.5.1944 o sedmé hodině objeven a udán četníkům stanice Dvorce. Stanislav Mikolášek, úplně vyhladovělý a vyčerpaný, se jim dobrovolně vzdal. Převzali si jej příslušníci kriminální policie z Ostravy, kteří se v té době nacházeli služebně v Tovačově.
Dne 11.5.1944 v dopoledních hodinách byl Stanislav Mikolášek přivezen do kanceláře německých četníků ve Valašském Meziříčí. Byl bos a nebyl schopen chůze. Ve dvanáct hodin byl Němci odvezen v autě k mostu přes řeku Bečvu do katastru obce Poličná, kde byl na lípě popraven oběšením. Popravu řídil gestapák Osvald Doubek ze Vsetína. Úloha kata připadla židovskému vězni, kterého si gestapo přivezlo z Brna. Dříve než Stanislav Mikolášek dal hlavu do oprátky, stačil ještě zvolat: "Pro svou drahou vlast jsem trpěl rád, vyřiďte to všem!" Jeho tělo bylo ponecháno na stromě 24 hodin.
Tato tragická událost inspirovala Jana Rezka (1887 - 1964), profesora jazyka českého, latinského a řeckého na valašskomeziříčském gymnasiu, k napsání dosud téměř neznámého textu formou básně v próze s názvem
LÍPA ŠUMÍ
Nikdo mne nesázel. Vyrostla jsem na levém břehu Bečvy ze semene, které sem zanesl dobrotivý větřík z matečního stromu, rostoucího na protějším břehu. Símě padlo v zemi dobrou. Živná půda strůmek sílila a slunko vzrůstu pomáhalo. Jako lípa-mladice ráda jsem pozorovala ženy, máchající prádlo v čistém proudu řeky, dívala jsem se na rolníka, jenž myl v řece koně nebo kravku, a též na rybáře, který se snažil na udici chytit jelce, pstruha nebo parmu. Jak léta šla, spěla jsem stále výš a mé listí šumělo na pozdrav studentům jdoucím do školy i dělníkům spěchajícím do práce po betonovém mostě, který byl v mé blízkosti nově vybudován a který byl mou chloubou. Na druhé straně dohlédla jsem na místo, kde dvě řeky v sesterském objetí splývají v jeden tok. To byla léta mého štěstí. Přišla však doba zlá, doba nesvobody, útisku a poroby, leč mé listí nadále šelestilo píseň naděje a vzkříšení. Viděla jsem hordy nacistických barbarů řítících se po silnici a časté transporty uchvatitelů a cizáků, jež vlaky přivážely na nedaleké nádraží. Jednoho májového dne, kdy již válka silně pokročila, stáli na nádraží tři hoši, synové rodné půdy, kteří uprchli z donucovacího pracovního tábora, neb nechtěli dále nepříteli sloužit. Vzbudili však podezření policistů a přisluhovačů, kteří je při prohlídce dokladů jali a odváděli do města. Bystří hoši pohotově využili okamžiku, kdy se policisté ohlédli. Nepozorovaně odjistili zbraň v kapse, třeskly výstřely, jeden policista klesl mrtev, druhý byl těžce raněn. Nastala divoká honička, za níž se podařilo dvěma hochům uprchnout. Třetí - mladý student - byl dopaden a žel Bohu na mém stromě, na mé seříznuté větvi pro výstrahu oběšen. Láskyplně jsem po dvacet čtyři hodiny chovala v náručí tělo hocha, jemuž vrazi vzali klobouk i obuv. Vítr čechral jeho dlouhé černé vlasy. Mé slzy, rosné krůpěje, kanuly mu na čelo, jež už necítilo bolest. Přicházelo obecenstvo a v tichém dojetí se loučilo s mladým hrdinou, jejž četníci hlídali. Šli kolem studenti, dělníci, obnažovali hlavy. Pak tělo zmizelo neznámo kam. Na mou větev v koruně slétl sedmihlásek a zazpíval píseň tesklivou o zmařeném mladém lidském životě. Lidé nezapomněli. Neznámý pověsil věnec na mou seříznutou větev, něčí ruce občas kladly kvítí k mému stromu a na mém kmeni se objevil list, hlásající čest památce studenta-hrdiny. To mocně hnětlo pyšné polobohy nepřítele, vztek jejich neznal mezí. Dán rozkaz a hned vykonán: podťali slovanskou lípu. Tělo mé se zachvělo pádem, kmen i větve pořezány, spáleny. Nebyl to však můj konec. Chci žít: zůstaly mi zdravé kořeny. Na jaře, 6. května, vytryskly z mého pařezu mladé výhonky. Mladé pruty zvědavě se dívaly na prchající nepřátelské hordy, které v divokém shonu ustupovaly po silnici. Ještě v poslední chvíli třaskavinami vyhodily do povětří betonový poličenský most. Dobrý lide, nedej mi zahynouti. Chci zase být stromem, aby na mou větev zase přiletěl ptáček a zazpíval píseň jásavou a vítěznou o draze vykoupené zlaté svobodě. Až přijde jaro, zase vrátí se život do mých kořenů. Dobrý člověče, přispěj mi ku pomoci! Odstraň slabé výhonky a ponechej jen jeden nejsilnější! Opatř ho tyčí, aby se nezlomil. Až povyrostu, přijde ke mně děvčátko z Poličné, jemuž matka vyprávěla příběh o zmařeném životě studenta, a ověnčí můj stromek květinovým věncem. Přijde mládež a zazpívá píseň mladé republiky a připevní na můj kmen pamětní desku hlásající, že na tomto místě zlomil vrah nadějný květ, jehož památce budiž čest nehynoucí a věčná.
( Převzato z Valašska - vlastivědné revue č. 12, vydané Muzeem regionu Valašsko ve Vsetíně v květnu 2004.)
Jenže tehdy v květnu roku 1944 ona lípa (nebo lípy) netušila (netušily), že bude ještě hůř. 12. listopadu téhož roku byli na tomtéž místě popraveni oběšením další dva partyzáni Jan Mazal a Miroslav Ondrašík. Ale to je již zcela jiná kapitola.
V roce 1948 vypracoval architekt Josef Místecký návrh památníku na počest všech tří popravených v podobě tří nahrubo otesaných kvádrů spojených černou nápisovou páskou.
JUDr. Josef K r a m á ř
Vydaná publikace bude sloužit jako propagace přeshraničního území i kulturně-historické osvětě a bude po léta užívána jako nástroj besed s podnikateli, obyvateli regionu i pracovníky samosprávy. Projekt počítá s tiskem 2000 ks publikací.
Realizátoři projektu
OV ČSOP VSETÍN
LETOBIEL O.Z. ŽILINA (SK)
